Pod Bohdalcem (Rafanda)

Nouzová kolonie Pod Bohdalcem, dobově také známá jako Rafanda, patří společně se Slatinami a kolonií Pod lesíkem do komplexu kolonií nacházejících se nedaleko železniční dráhy z Hostivaře do Vršovic. Vznikla postupně ve 20. letech na pozemcích nedaleko Vršovického hřbitova rozparcelovaných a pronajatých Pražskou obcí. Kolonie se sestávala z tří stavebně odlišných částí odrážejících socioekonomickou úroveň její obyvatelstva: vlastní kolonie dřevěných nouzových domků (tzv. „Baráčky“ nebo „Rafanda“) mezi ulicemi Pod Bohdalcem II a Za Sedmidomky, dále obecních domků zvaných Sedmidomky (jinak také „Šedivé domky“) při stejnojmenné ulici, a nakonec sousedních dřevěných obytných pavilonů (nazývaných „Dekeráky“), zaniklých už krátce po druhé světové válce. Dekeráky  nabízely pouze nejnutnější bytový standard.

Vlastní Rafanda tvořila zdaleka největší část kolonie a první lidé se sem začaly stěhovat nejspíš v lednu roku 1925. Byly to obvykle jednoduché dřevěné domky postavené svépomocí na na parcelách o velikosti asi 200 m². Název Rafanda zmiňuje také Karel Čapek a snad vychází z vesnických a celkově tvrdých poměrů, které zde hlavně na počátku vzniku kolonie panovaly. O kolonii se Čapek velmi obdivně vyjadřuje v Lidových novinách. Imponuje mu zejména šikovnost a píle lidí, kteří i přes nepřízeň osudu staví své drobné domky s odhodlaností sobě vlastní:

„Rafanda je dílo lidu, každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrť je teprve ve stadiu embrya, protože se tam o stošest zedničí, tesaří, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci… Vidíte tu bystré, odhodlané, obratné lidi, kteří si vědí rady a dovedou si pomoci: muži, kteří si chutě hrají na zedníky, tesaře a techniky, hrdí na to, že to dovedou, ženy jež i prkenou boudu vystýlají čistotou a domácí libostí. Rafanda se nestará příliš o hygienu – jen lepší z domků mají na zahrádce záchodky, ale má svou čistotu. Nemá vodu, a jedinou studni na nádraží prý jim chtějí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dále na svazích Bohdalce. Dejte jim vodu a odveďte splašky, neboť roste tu kus budoucího města. Mnoho zdaru, muži se skutečnými kladivy v rukou a ženy, jež jste rozvěsily záclonky domova kde před týdny byl úhor!“

Vyšší komfort bydlení, podobně jako tomu bylo v Obecní Kolonii ve Vysočanech, nabízely také tzv. Sedmidomky. Jednalo se o sedm podlouhlých zděných domů o deseti bytech s jedinou obytnou místností o velikosti přibližně 20,8 m², předsíňkou, suchým záchodem a nepřístupnou půdou. Domky nechala pravděpodobně v roce 1925 vystavět na své náklady Pražská obec. Se zmíněnými stavbami z jihu sousedil ještě osmý, téměř identický dům o čtyřech bytech a s řeznictvím a prodejnou Včely. 

Podobně jako v jiných koloniích i v kolonii Pod Bohdalcem byl život zpočátku velmi složitý. Chyběl přívod vody, kanalizace, elektřina apod. Vodovodní stojany obec zřídila koncem roku 1925, poté byly zpevněny cesty a zavedenaelektrická síť, k níž se obyvatelé mohli na vlastní náklady připojit. Přímo v kolonii vzniklo hned několik obchodů typu konzum, trafika či řeznictví. Dále zde byly v provozu dvě hospody, v nichž se odehrával místní společenský, spolkový a politický život. Ostatně tím kolonie Pod Bohdalcem, podobně jako blízké Slatiny, oproti jiným koloniím vynikala. V průběhu let tu působily například dva dramatické kroužky, Sbor dobrovolných hasičů, pobočka Sokola či Dělnická tělovýchovná jednota.

V médiích občas bývá samotná nouzová kolonie zaměňována s blízkou zástavbou řadových domů určených pro trvalé bydlení, tzv. „Červených domků“ mezi ulicemi Sedmidomky a U Vršovického hřbitova.  Mají podobné dispozice jako Sedmidomky, ale jsou podsklepené a mají přístupnou půdu. Největší rozdíl však spočíval ve vlastnickém statusu – od počátku byly soukromým majetkem, a proto je nemůžeme řadit mezi nouzové stavby, nýbrž spíše mezi úsporné trvalé bydlení. Podobné domy vznikly také v Jinonicích, na Proseku nebo na Malvazinkách. Označení Sedmidomky je dnes často užíváno chybně, neboť se někdy vztahuje na celou kolonii, jindy jen na tyto červené řadové domy. 

Většina nouzových domků kolonie Pod Bohdalcem v sedmdesátých letech 20. století a dnes má místo charakter spíše zahrádkářské kolonie, která si uchovala atmosféru periferie dvacátých let 20. století. Sedmidomky již neslouží bydlení, nýbrž jako prostory pro podnikání. Část z nich byla zbourána a na jejich místě vyrostl komplex holobytů. Za celou dobu existence území kolonie neprošlo výraznější urbanistickou proměnou, původní cesty a pozemky jsou stále zachovány. Měnilo se především její okolí, ať už je to výstavba přilehlé malé kolonie čekatelských domů nebo východně garáží Vršovice.