Na tématu nouzových kolonií je zajímavé to, že každá z nich je jiná a má své specifické rysy dané lokalitou, historií, názvem nebo třeba i způsobem výstavby. V tomto příspěvku se zaměříme na 4 typy nouzových kolonií, které vycházejí ze způsobu vlastnictví pozemků a výstavby domů. Zde se můžeme opírat hlavně o klasický výzkum Vandy Tůmové a Ladislava Štěpánka, který vyústil v roce 1965 v článek Pražské nouzové kolonie, nebo také o dizertační práci Jany Viktorínové, v níž na dělení kolonií dle těchto autorů navazuje.
1. typ - "Zahrádkářské kolonie"
Úplně první nouzové kolonie vznikaly na počátku 20. let nejprve na pozemcích pronajatých soukromými vlastníky. Bylo tomu typicky u kolonie Zahrádky v Edenu v místech dnešního sportovního areálu SK Slavia Praha. Jak z názvu vypovídá, oficiálně se mělo jednat o zahrádkářskou kolonii na pozemcích, které pronajímala od roku 1922 vršovická Občanská záložna. Brzy však na místech zahrádek a zahradních altánů začaly vyrůstat nepovolené stavby sloužící k bydlení lidem bez přístřeší, které jim zahrádkáři pronajímali. Proto jsou na místě uvozovky v nadpise.
Podobný případ nastal na žižkovském Krejcárku, kde v tomtéž roce začal velkostatkář Václav Stome pronajímat rozsáhlý na sever obrácený svah kopce lidem, kteří si nemohli dovolit jiné bydlení. Přitom tiše toleroval, že si zde nájemníci na pozemcích určených k pěstování staví nouzové zděné domky. Tito lidé žili každý den v obavách, že mohou být kdykoliv vystěhování Pražskou obcí. Přesto své okolí velmi opečovávali, společnými silami opravili vozovky a postavili chodníčky. Dokonce v kolonii nechali zřídit vodovod a elektřinu. Tato kolonie tedy patřila v Praze k těm lepším.
2. typ - Kolonie na vlastních odkoupených pozemcích
Majetnější kolonisté měli možnost odkoupit vlastní pozemek na výstavbu domu. Mohli tak žít tzv. na „svém“. Tůmová a Štěpánek uvádějí, že se kolonistům často stávala nemilá věc. Až po koupi pozemku se dozvídali, že se na něm nesmí stavět, protože se nachází v zeleném pásu. Tudíž jakákoliv vzniklá stavba je pouze provizorium s hrozbou okamžitého zbourání.
Kolonisté se mohli v místě bydliště policejně přihlásit. Těchto kolonií však nebyl velký počet, jelikož byl vyžadován vklad asi 2300 až 3800 Kčs, což si mohl málokdo dovolit, jak uvádí Jana Viktorínová. Příkladem tohoto typu může být dodnes dochovaná kolonie Za Horou v Hloubětíně, kde byly pozemky prodávány místními statkáři a řádem křižovníků s červenou hvězdou.
3. typ - Obecní kolonie neudržovaná
V roce 1924 si pražští radní uvědomili, že je nutné řešit složitou otázku bydlení, a proto namísto odmítavého přístupu Pražská obec začala sama pronajímat pozemky kolonistům a povolovat zde výstavbu nouzových domů. Obyvatelé tak najednou získali možnost bydlení na parcelách asi o 150 m² za nájemné kolem 100 Kčs ročně. Pro tyto typy nouzových kolonií se také nejvýznamněji rozvíjí bydlení ve vyřazených železničních vagónech, které si museli kolonisté na své náklady nechat do kolonie dovézt. Tůmová se Štěpánkem uvádějí, že takový vyřazený vagon z nádraží v Bubnech vyšel na 650 Kčs, ale doprava stála většinou stejnou částku, protože k ní museli být najaty dva páry koní.
Problémem tohoto typu kolonií byla skutečnost, že Pražská obec prakticky neinvestovala do jakékoliv údržby okolí, to jest úpravy terénu, kanalizace, vodovodů atd. Ženy musely chodit pro vodu někdy i 20 minut. S tím souvisela také složitá doprava vagonů a stavebního materiálu. Kolonie proto připomínala spíše blátivé staveniště nebo rozorané pole, než důstojné bydliště chudších vrstev. A pokud zapršelo, skutečně se z těchto osad stávalo příslovečné Bahno Prahy.
Nejznámějším zástupcem tohoto typu byla vysočanská kolonie Čína, jinak také zvaná Indočína. Zmiňuje ji Ladislav Kukla ve své proslulé knize, která dala název i tomuto webu:
"Indočína,
baráková ves železničářů u Vysočan!
Inu, je to opravdu skutečností, že v Praze bytová nouze donutila ‚Dalibora housti‘. Lidé, kteří vskutku neměli kam hlavu sklonit, použili vagonů vybrakovaných a nastěhovali se do nich. Tak povstaly různé kolonie vagonové. Jedna z nich je ve čtvrti vysočanské a bydlí v ní na 300 rodin. Nehledě ku všem obtížím spojeným s takovýmto ‚bydlením‘, přišla bída na tyto ubožáky ještě větší, když začaly plískanice, kdy v Praze téměř denně pršívalo. Okolí kolonie vysočanské, nazvané ‚Indočínou‘, proměnilo se v hluboké bahno a nebylo lze tam ani zpět. Děti nemohou do školy, ježto v bahně by se utopily, nelze přivážet ani potraviny, ani mléko, vozy zabořily by se tak hluboko, že je nelze vytáhnout na pevnou půdu. Uhlíři, mlékaři a zelináři odmítli do těchto ‚džunglí‘ dojížděti, protože již poslední groš tam vydělaný dali na opravu polámaných vozů. Tak, prosím, bydlí obyvatelé sídelního města Prahy doposud!“
4. typ - Obecní kolonie udržovaná
Článek s typy nouzových kolonií by nebyl kompletní, pokud bychom nezmínili osady budované přímo obcí včetně investice do stavby komunikací, přívodu elektřiny nebo vody skrz stojany (často také až přímo do domu). Tento typ se tedy od předchozího jasně liší snahou města vytvořit pro kolonisty pokud možno co nejdůstojnější podmínky. Bydlení zde bylo tedy na poměrně vyspělé úrovni, když to porovnáme například s výše zmíněnou Čínou. Kolonista se tak stal pouze nájemcem a nemusel se již starat o údržbu svého okolí. V jednom domku bylo 10 až 12 bytů.
Pražská obec na svých pozemcích budovala jak dřevěné (kolonie Arizona a Mexiko v Jinonicích), tak zděné domky (kolonie Za Aero v přímém sousedství Číny). Často byl tento typ výstavby napojen na 3. typ, jako tomu bylo například v případě Hliníku. Mezi samostatně vzniklé kolonie 4. typu patřila již zmíněná Arizona nebo nedaleké Mexiko.
